Aktivní stáří se v západních zemích stalo trendem už někdy v osmdesátých letech minulého století. K nám ve velkém dorazilo spolu s růstem životní úrovně seniorů až relativně nedávno. O to rychleji tu však vznikla infrastruktura takzvané stříbrné ekonomiky, nejprve v komerční sféře a později i v té nekomerční. Do druhé kategorie patří, alespoň v českých podmínkách, univerzity třetího věku, zpravidla provozované veřejnými vysokými školami.
Zvláštním souslovím „třetí věk“ se nenechte zmást. Kurzy těchto vysokých škol jsou určené seniorům, respektive lidem důchodového věku, kteří navíc musí mít dokončené středoškolské vzdělání. Kromě toho si musí obvykle uhradit kurzovné, nejčastěji několik set korun za semestr. Absolventi kurzů nezískají akademický titul, ale certifikát spíše symbolického charakteru.
Když se senioři vzdělávají online
Ne každý senior však má to štěstí, že bydlí v blízkosti některé z vysokých škol s univerzitou třetího věku, byť je dnes v každém kraji České republiky alespoň jedna. Řada starších lidí má potíže i s cestováním na kratší vzdálenosti, přestože jsou po duševní stránce stoprocentně fit. Kromě toho je shlukování starších osob v době pandemie velmi rizikové. Proto se zejména v posledních dvou letech ve velkém prosazují virtuální univerzity třetího věku, které umožňují studium prakticky odkudkoli. Jedinou podmínkou účasti je dostatečně stabilní vysokorychlostní připojení k internetu.
Studium na virtuální univerzitě třetího věku zdaleka nemá jen symbolický význam. Na studenty jsou kladeny relativně vysoké nároky – musí se pravidelně účastnit online přednášek, klást dotazy a diskutovat v interních fórech, například v systému Moodle. U většiny kurzů je také nutné vypracovat závěrečnou práci nebo složit test, který je pochopitelně také online. Pro řadu seniorů je tak výzvou nejen absolvování kurzu jako takového, ale i zajištění všech technických náležitostí.
Náhledový obrázek: studioroman/volně k užití
